Buddhismus

Article on other languages:

del.icio.us del.icio.us
Digg Digg
Furl Furl
Reddit Reddit
Rojo Rojo
Add to OnlyWire
Gautama Buddha, zakladatel buddhismu

Buddhismus je nábožensko-filosofický systém, jehož základ vytvořil Gautama Buddha pravděpodobně v 5. století př. n. l. v severovýchodní Indii. Jedná se o jedno z nejrozšířenějších světových náboženství, které vyznává přibližně 230 - 500 miliónů lidí.[1]

Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy.

Buddhismus je označován jako ateistické náboženství, ačkoli v nejstarších textech vystupuje spousta božstev žijících na jiných úrovních existence. Avšak na rozdíl od teistických náboženství byla tato božstva považována za smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé, pouze je převyšující svou krásou, schopnostmi a dlouhověkostí. Jako ateistické náboženství je přesto buddhismus možné označit proto, že k dosažení osvobození není potřeba víra v Boha, jak je tomu v teistických náboženstvích, neboť Bůh jakožto pojem není v buddhismu definován. V pozdější době došlo k vytvoření systému osvícených bytostí (bódhisattvů), které bývají nesprávně přirovnáváni ke křesťanským světcům. Tyto myšlenky se však v původním, theravádovém buddhismu nijak neobjevují.

Mezi ostatními náboženstvími a filosofickými systémy zaujímá buddhismus zvláštní místo postojem k duši. Neřadí se ani k eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („já“), která po smrti přetrvává, ani k nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („já“), která se smrtí zaniká. Místo toho tvrdí, že neexistuje žádná entita s níž bychom se mohli identifikovat jako s „já“ (anátman) a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou scestné.

K pochopení pojmu buddhismus je nutné si uvědomit, že tento termín přijali buddhisté teprve nedávno. V théravádových zemích je buddhismus, tedy Buddhovo učení, nazýváno jako sásana - učení. V Tibetu je nejčastěji používán termín nangpä čhö - náboženství zasvěcených, v Číně fo-ťiao - Buddhovo učení, v Japonsku bukkjó - Buddhovo učení, či méně častěji bucudó - Buddhova cesta. Ještě v 19. století nebyl mezi stoupenci různých směrů buddhismu rozšířen pocit příslušnosti k buddhismu jako univerzálnímu náboženství, které nesdílelo ani jednotné označení. Poprvé bylo použito slovo Boudhism v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v roce 1816 se změnilo na Buddhism ve větě v článku z časopisu Asiatic Journal. V roce 1829 bylo vydáno první dílo v angličtině, v jehož názvu se vyskytovalo slovo buddhismus, i když s jedním d, byla to kniha od Edwarda Uphama The History and Doctrine of Budhism (Dějiny a učení budhismu). Teprve v průběhu 19. století začali mniši různých buddhistických tradic hovořit o jediném buddhismu jako univerzálním náboženstvím, aby odvrátili útoky křesťanských misionářů a koloniálních úředníků. Je paradoxní, že vůbec první pokus o sjednocení buddhismu učinil buddhista ze západu plukovník Henry Steel Olcott.[2]

Obsah

Základní myšlenky buddhismu

Výběr článků o

Image:Lotus-buddha.svg

Historie buddhismu

Buddhismus (časová osa)

Základní pojmy

Tři klenoty
Čtyři pravdy ušlechtilých
Nirvána · Patičča samuppáda
Anattá · Dukkha · Aničča
Pět složek · Znovuzrozování
Bódhi · Bódhičitta

Významné postavy

Siddhártha Gautama
Buddhovi žáci
Buddhističtí filozofové

Praxe a její cíle

Buddha · Bódhisattva
Arahant · Arija magga
Ušlechtilá osmidílná stezka
Páramitá · Džhána
Mahámudra · Dzogčhen

Významné školy

Théraváda
Zen Čchan Son
Karma Kagjü
Čistá země

Trojí členění buddhismu

Hínajána
Mahájána
Vadžrajána

Texty

Tipitaka · Vinaja
Sutta Pitaka · Abhidhamma
Mahájánové sútry
Buddhistické tantry

Portál Buddhismus

Editovat šablonu

Osvobození od utrpení

Gautama Buddha neměl v úmyslu vytvořit filosofický systém ve smyslu rozsáhlé interpretace světa. Jeho myšlení formovalo úsilí o vysvobození z narození a smrti. Posluchači byli buď asketi hledající jako on osvobození od utrpení, nebo lidé, kteří si kladli otázky o životě nebo posmrtné existenci. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či uvědomělý, šťastný život. Ve všech oblastech šlo o vysvobození z egoistické žízně a žádostivosti, nenávisti a zaslepení: Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí vysvobození.

Osobní zkušenost

Buddha se vědomě distancoval od těch, kteří vytvářeli spekulativní teorie o začátku a konci, omezenosti a nekonečnosti světa, původu člověka nebo posmrtného bytí vysvobozeného. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostává do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden slepec posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka útržkovitá a je vzhledem k pomíjivosti života promarněným časem. Blázen se ptá: „Byl jsem již dříve? Nebo jsem dříve nebyl? Co jsem byl dříve? (…) Budu příště? Nebudu příště? (…)“ Nebo pochybuje o přítomnosti: „Jsem? Nebo nejsem?“

Ale kdo o tom přemýšlí, je zapleten do pout názorů. Ten, kdo vyžaduje vysvětlení, je jako člověk zasažený otráveným šípem, který řekl lékaři: „Nenechám si vytáhnout šíp, dokud nebudu vědět, zda mě zasáhl válečník, bráhman, obchodník nebo sluha, dokud nebudu znát jeho jméno a příjmení a nebudu vědět, zda je velký, malý nebo středního vzrůstu, zda jeho kůže je černá, hnědá nebo světlá, (…) zda pera šípu pocházejí ze supa, volavky, jestřába, kohouta nebo jiného ptáka, zda tětiva pochází z dobytčete, buvola, jelena (…), jaký je hrot šípu.“ Tento člověk by zemřel dříve, než by se to všechno dozvěděl. Právě tak zahyne v nevědomosti ten, kdo zanedbává praxi, vedoucí k vysvobození, a místo ní spekuluje o takzvaných posledních věcech.

Buddha se tak vysmíval[zdroj?] těm, kteří chtěli vysvětlení, sahající za hranice všeobecného poznání, stejně jako slepci nebo zranění, kteří nechávají svou záchranu záviset na nesmyslných otázkách. Své vlastní výroky nechápal jako interpretaci světa a člověka, nýbrž jako prostředek za účelem vysvobození. Srovnával je s vorem, který slouží k převozu přes řeku a nemá žádný smysl sám o sobě: Poutník přijde k velké vodě. Na tomto břehu je hrůza a nebezpečí, ale druhý břeh je jistý a bezpečný. Nevede k němu žádný most, nejezdí žádná loď. Tu si pomyslí: „Snad bych měl nasbírat rákosí, dřevo, větve a listy, postavit vor, abych (…) se dostal na druhý břeh.“ (…) Když tam dorazí, pomyslí si: „Tento vor je cenný. Budu ho nosit s sebou na hlavě a ramenou, kamkoli půjdu.“ Jednal by tento muž správně?

Nejkratší formulka Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všeho existujícího; z ní lze vyjít při nárysu jeho obrazu světa a člověka: (1.) Všechny sanskáry jsou pomíjivé (anitja), (2.) všechny sanskáry jsou strastné (duhkha), (3.) všechny jevy (dharmy) jsou bezpodstatné (anátman).

Buddha radil těm, kdo hledají pravdu, aby nepřijímali cokoliv pouze na základě autority druhého, nýbrž aby uvažovali a usuzovali sami, zda nějaká věc je správná nebo špatná.

Iluzornost „já“

Jelikož vše je pomíjivé, je proto strastné, a co je strastné, nemůže být považováno za pravé já. Proto bylo pro Buddhu důležité vymanit se z neustálého koloběhu existence, která je ve své podstatě strastiplná, jelikož vše, co máme rádi, budeme muset jednoho dne opustit a nikde na světě nemůžeme nalézt místo, kde bychom se mohli v bezpečí ukrýt (čili neexistuje žádné naše pravé já, žádná duše atd.). Přerušení koloběhu neustálého znovuzrozování se nazývá nirvána. Původní význam tohoto slova neznamenal věčnou blaženost ve smyslu křesťanského chápání tohoto slova, jak je běžně vykládán, ale pouze stav, kdy se člověk zbavil veškerého utrpení, které s sebou přinášelo nekonečné putování v samsáře. Nirvána je tedy konečným cílem všech buddhistů, přesto Buddha neučil všechny své stoupence, jak dosáhnout okamžitého vysvobození, jelikož každý není na tuto cestu připraven. Vyjadřoval se proto k mnoha aspektům tehdejšího života. V buddhistických textech můžeme najít návody, jak dosáhnout štěstí v tomto životě, co dělat pro lepší budoucí zrození, jak se správně chovat k manželce či manželovi a udržet si tak šťastný partnerský život v tomto i budoucím životě, jak si zachovat dobré přátele, jak si udržet bohatství atd.

Cesta k osvícení

Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval v tzv. ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje tyto způsoby chování: pravé pochopení, pravé myšlení, pravou řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravou bdělost a pravé soustředění. Osmidílná stezka vede podle stupně uskutečnění ke vstoupení do proudu, k jedinému návratu, k nenávratu nebo ke stavu vysvobozeného arahata. Ten, kdo vstoupil do proudu, se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před pádem zpět. Po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepení. Ten, kdo se vrátí již jen jednou, k tomu potřebuje ještě jeden, poslední pozemský život. Ten, kdo se již nevrátí, se po smrti dostane do světa bohů, kde uskuteční nirvánu. Arahat dosáhl tohoto cíle již v tomto životě. Tyto různé stupně pravděpodobně podstatně přispěly k úspěchu Buddhovy nauky. Stát se arahatem vyžadovalo přijmout životní podmínky mnicha (bhikšu), který se jako Buddha vzdal majetku a vztahů. Mnozí stoupenci, kteří byli vázáni majetkem a vztahy, mohli například usilovat o vstoupení do proudu, a být si tak jisti budoucím vysvobozením. I v dalším vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem.

Ušlechtilá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední z tzv. „Čtyř vznešených pravd“, které lze považovat za základ filosofie buddhismu. Čtyři vznešené pravdy jsou:

  • 1 - Existuje utrpení
  • 2 - Existuje příčina utrpení
  • 3 - Utrpení je možné ukončit
  • 4 - Existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka).

Gautama ustanovil pro všechny své stoupence pět základních pravidel, pro mnichy pak další pravidla, která se počtem i zněním v jednotlivých školách liší. Pravidla pro všechny stoupence zahrnují:

  • nezabíjet
  • nekrást
  • zdržet se nesprávného sexuálního chování
  • nelhat
  • zdržet se zneužívání omamných prostředků

Formulace i počet základních pravidel se může v jednotlivých školách lišit, ale v podstatě se vždy jedná o rozvedení nebo přizpůsobení novým podmínkám výše vyjmenovaných základních zásad, proto lze říci, že těchto pět pravidel tvoří jakési základní životní zásady každého buddhisty.

Členění buddhistického učení

Členění na hínajánu, mahájánu a vadžrajánu vychází z pozdější tradice buddhismu. Starší buddhistické školy toto dělení neznají.

Théraváda

Podrobnější informace naleznete v článku Théraváda.

Théraváda neboli nauka starších je buddhistickou školou, která se opírá o Buddhovy rozpravy zachované v jazyce páli. Théraváda je jediná z tzv. starších škol, která se zachovala do dnešní doby. Théravádový buddhismus je dnes rozšířen především v oblastech Srí Lanky, Barmy, Laosu, Thajska a částí Vietnamu a Malajsie. Mahájána a vadžrajána označují někdy théravádu jako hínajánu, což je značně problematické. Termín hínajána byl poprvé použit na buddhistickém koncilu svolaném indickým králem Kaniškou v prvé polovině 2. století. V této době však théraváda už na indickém subkontinentu nepůsobila, takže théravádoví mniši se nemohli koncilu účastnit a být tak označeni za stoupence hínajány. I z hlediska nauky je řazení théravády do hínajány sporné, jelikož théraváda uznává tzv. cestu bódhisattvy a není neobvyklé, že i stoupenci théravády někdy skládají slib bódhisattvy.

Hínajána

Podrobnější informace naleznete v článku Hinajána.

Hínajána, neboli malý vůz, bylo původně posměšné označení, kterým se začali v mahájánových textech označovat stoupenci tzv. starších škol, kteří měli údajně usilovat pouze o své vlastní osvícení. V současnoti existuje jediná hínajánová škola, théraváda. Podle vadžrajánových textů je hínajána původní sútrické učení Buddhy o 4 vznešených pravdách, založené především na morální kázni - základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. Dle vadžrajány stoupenci tohoto směru jsou vázáni slibem zabránit jakékoliv negativní akci způsobené ať už tělesně, energií nebo i jen myšlenkou a tím se snaží uvést do praxe učení o Pravdě o utrpení. Hinajána se vnitřně člení na učení Šravaků a učení Pratjéka Buddhů.

Mahájána

Podrobnější informace naleznete v článku Mahájána.

Mahájána, doslova velký vůz, je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 2. Buddhovu otočení kola dharmy, podle některých mahájánových škol i po 3. otočením kola dharmy. Dle legendy se jednalo o tak hluboké učení, že nemohlo být pochopeno v Buddhově době, bylo proto uchováno v říši nágů, odkud jej později Nágárdžuna vynesl na zemský povrch. Podle většiny buddhistických badatelů začala mahájána vznikat někdy kolem 1. století našeho letopočtu.

Mahájána zdůrazňuje ideál bódhisattvy, který se sice vyskytoval ve starších školách buddhismu, ale nebyl považován za všeobecně dosažitelný cíl. Osoba, která se rozhodne vydat na cestu bódhisattvy, se vzdává možnosti realizace probuzení ve svém nynějším životě a vydává se na dlouhou cestu směřující k realizaci tzv. nejvyššího dokonalého probuzení (sa samjak-sambódhi) - probuzení dokonalého buddhy (sa samjak-sambuddha). Po dosažení tohoto cíle tak bude moci vyučovat dharmu v době, kdy byla zapomenuta a pomoci tím nespočtu bytostem k probuzení. Na rozdíl od starších škol mahájána začala tvrdit, že takový závazek by měl na sebe vzít každý následovník Buddhy a ne jen několik silně odhodlaných jedinců.

V mahájáně byly rozpracovány jednotlivé stupně pokroku, kterými bódhisattva na své cestě prochází. Bódhisattvům na vyšších stupních začaly být přisuzovány výjimečné schopnosti včetně schopnosti vyučovat dharmu. Dle tradiční představy si bódhisattva na vyšším stupni rozvoje udržuje jakési „éterické“ tělo (sa sambhógakája), jehož prostřednictvím je schopen pomáhat nespočtu bytostem. V mahájaně tak vystupuje obrovské množství bódhisattvů, ke kterým je možno se obracet s nejrůznějšími prosbami.

Součástí mahájány je i zenový buddhismus, ačkoliv se spíše jedná o samostatnou školu, které sice vychází z mahájánových súter, ale má vlastní velice specifický systém výuky. Mahájánový buddhismus je dnes praktikován především v Číně, Japonsku, Korei a větší části Vietnamu.

Vadžrajána

Podrobnější informace naleznete v článku Vadžrajána.

Vadžrajána (někdy se používá výraz tantrický buddhismus) je forma buddhismu spojována především s tibetským buddhismem. Používá všech metod předchozích směrů, ale navíc ještě speciálních praxí spojených např. se zpřítomňováním buddhovských aspektů a recitací manter. Nejvyšší učení vadžrajány je skryto v „posvátných“ textech (tantrách). Nezbytným předpokladem je iniciace / transmise od realizovaného učitele, který uvede žáka na přímou cestu k osvícení. Vadžrajána se vnitřně člení na vnější tantry (Krija Tantra, Charja Tantra, Joga Tantra, Anuttarajóga ) a vnitřní tantry (Mahajoga, Anujoga, Atijoga).

Základem vadžrajánového buddhismu je využití všech možných nástrojů na cestě k osvícení. Vadžrajána sama sebe považuje za nejvyšší učení a tvrdí, že její metody vedou nejrychleji k realizaci stavu buddhy. Dle vadžrajánového pojetí se u ostatních výše zmíněných směrů jedná o tzv. hromadění příčin (smysluplné jednání, pozitivní činy apod.), zatímco sama se označuje za tzv. cestu plodu. To znamená, že praktikující se identifikují přímo se stavem buddhy a díky svazku s učitelem (tib. láma) by se měli rozvíjet nejrychlejším způsobem.

Dnes je praktikována především na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolsku a některých částí Indie, Číny a Japonska. V současnosti se rychle rozšiřuje zejména na Západě (prakticky celá Evropa i Amerika), za nejrozšířenější lze považovat školy Karma Kagjü a Dzogčhen.

Dějiny buddhismu

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny buddhismu.

Dějiny buddhismu lze orientačně rozdělit do čtyř fází:[3]

  1. Období Buddhova života (přibližně pol. 6. století př. n. l. - pol. 5. století př. n. l.)
  2. Doba štěpení na různé školy (od pol. 4. století př. n. l.)
  3. Vznik a působení mahájány (od 1. století)
  4. Nástup tantrismu (po 7. století)

Období Buddhova života

Je pravděpodobné, že Buddha a jeho následovníci začínali jako skupina potulných asketů, avšak brzy se jim začaly stavět přístřešky, z nichž se některé postupně proměnily v kláštery.[4] Doku zde byl Buddha, jeho žáci se na něj obraceli s prosbami o řešení sporů a nejasností. Avšak již za Buddhova života se objevovaly mezi jeho žáky četné spory,[5] které naplno propukly až po jeho smrti.

Štěpení do škol

Podrobnější informace naleznete v článku Buddhistické koncily.

Když Buddha zemřel, bylo třeba nějakým způsobem utřídit jeho nauku. Podle tradice se již následujícího roku po Buddhově smrti (tedy kolem roku 483 př. n. l.) konal v Rádžargze první buddhistický koncil, na němž došlo k sestavení mnišských pravidel a recitovaly se na něm Buddhovy rozpravy.[6] Z historického hlediska však tento koncil zůstává nejistý.[7] Podle tradice tak již na tomto mnišském shromáždění vznikly dvě ze tří sbírek buddhistického kánonu (p. tipitaka; sa. tripitaka), a to vinajapitaka a suttapitaka. Avšak podle théravádové tradice již zde vznikl třetí oddíl tipitaky, abhidhammapitaka.[6] Z následujícího období se nedochovaly téměř žádné informace, avšak přibližně po sto letech se měl ve Vaišálí pořádat další koncil, který se již neobešel bez vážných sporů.[8] Tamější mniši byli obviněni z nedodržování řádových pravidel a koncil v čele s radou starších rozhodl, že mnišská nařízení se musí přísně dodržovat. Skupina mnichů v čele s vaišálskými mnichy toto rozhodnutí odmítla přijmout a založili vlastní shromáždění, na kterém pozměnili kánon a přidali k němu i některé další texty.[9] Tato skupina mnichů se později označila jako mahásánghika (dosl. „velká sangha“), aby se odlišila od ostatních mnichů, které se začalo říkat théraváda (sa. sthaviraváda).

Jakmile se od mnišské obce odtrhla první hnutí mnichů, dala tím podnět k osamostatnění se dalším skupinám.[10] Za dalších přibližně dvě stě let se konal v pořadí třetí buddhistický koncil, který měl se zabýval otázkou, jak rozpoznat arhata. Jelikož tento koncil svolali mahásanghikové, théravádinové jej odmítli uznat a za třetí buddhistický koncil považují setkání mnichů v cejlonské Patáliputře kolem roku 244 př. n. l.[11] Na rozdíl od prvních dvou koncilů o třetím koncilu nejsou záznamy ve vinajapitace.[11] Kolem roku 140 př. n. l.[11] vznikla další škola s názvem vátsiputríja, jejíž zakladatel Vátsiputra začal tvrdit, že existuje samostatná duše, nezávislá na pěti složkách lidské existence.[12] Následovalo další štěpení do desítek různých škol, které jsou však dnes všechny zaniklé.

Zakladatel indické dynastie Maurjů král Ašóka (300 př. n. l. - 232 př. n. l.) přijal buddhismus za svůj a začal vysílat buddhistické misie mimo jiné do Baktrie a na Cejlon. Zejména úspěch misie na Cejlonu byl ohromující, jelikož se tam buddhismus udržel dodnes.[13]

Nástup mahájány

Podrobnější informace naleznete v článku Mahájána.

Přibližně okolo 1. století př. n. l.[11] se začíná objevovat mezi stoupenci Buddhovy nauky nový směr myšlení, jehož stoupenci ho později začnou nazývat mahájána (velké vozidlo). Tehdy také vznikl pojem hínajána, jehož autoři byli stoupenci mahájánového směru a který sloužil k označení všeho buddhistického učení, které nebylo mahájánou, což z něj dělá slovo pejorativního charakteru.[13] Společně s mahájánou se začiná objevovat i nový druh buddhistických textů, tzv. pradžňápáramitové sútry.

Ve 2. století př. n. l. začal působit filosof Nágárdžuna, který založil školu Mádhjamika a sesystematizoval nauku, s jakou přišla pradžňápáramitová literatura.[14] Začaly vznikat i další mahájánové školy, jako byla Škola prázdnoty apod. Jak mahájánový, tak théravádový proud se začal šíři svým směrem. Mahájána se začala šířit na sever do Nepálu, Mongolska, Číny, Koreje a odtud do Japonska; théravádové učení se rozšířilo spíše do jižních oblastí.[15]

Doba tantrismu

Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Buddhismus v Česku

Podrobnější informace naleznete v článku Buddhismus v Česku.

Většinu buddhistů v České republice tvoří příslušníci vietnamské menšiny. V lednu 2008 si jejich komunita zřídila ve Varnsdorfu první buddhistický chrám na území České republiky.[16] V ČR také existuje 46 center (údaj 10/2008) buddhismu vadžrajány, pod vedením 17. Karmapy Trinleye Thajeho Dordžeho a lamy Ole Nydahla.

Významní buddhisté

Odkazy

Reference

  1. ↑ Major Religions of the World Ranked by Number of Adherents [online]. [Cit. 2007-11-29]. adherents.com Dostupné online.
  2. ↑ LOPEZ, Donald S. Příběh buddhismu: průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Překlad Lenka Borecká. Brno : Barrister & Principal, 2001. S. 16.
  3. ↑ FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. S. 60.
  4. ↑ LOPEZ, Donald S. Příběh buddhismu: průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Překlad Lenka Borecká. Brno : Barrister & Principal, 2001. S. 109.
  5. ↑ BONDY, Egon. Buddha. Praha : DharmaGaia, 2006. S. 63.
  6. ↑ a b WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. S. 148.
  7. ↑ MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001. S. 166.
  8. ↑ MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001. S. 167.
  9. ↑ WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. S. 150—151.
  10. ↑ WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. S. 152.
  11. ↑ a b c d FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. S. 239.
  12. ↑ MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001. S. 171.
  13. ↑ a b ELIADE, Mircea; CULIANU, Ioan P. Slovník náboženství. Praha : Český spisovatel, 1993. S. 39.
  14. ↑ FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. S. 299.
  15. ↑ JORDAN, Michael. Buddha. Praha : Ottovo nakladatelství, 2005. S. 53.
  16. ↑ http://www.radio.cz/cz/zpravy/102229
{{{3}}} Související články obsahuje:
Portál Buddhismus

Literatura

Související články

Související články obsahuje
Portál Jóga
Související články obsahuje
Portál Hinduismus

Externí odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

multimediální obsah na Commons
slovníková definice na Wikislovníku.
původní text na Wikisource.
citáty na Wikicitátech.

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Buddhismus“

This article is from Wikipedia. All text is available under the terms of the GNU Free Documentation License.

Giant Panda

Mercedes Car
James Bond Guide
This site monitored by SitePinger.net