Argentina:

Argentina (Argentinská republika, República Argentina) je stát ležící na jihu jižní Ameriky s 4984 km dlouhým pobřežím Atlantiku. Na severu hraničí s Bolívií (832 km) a Paraguayí (1880 km), na východě s Brazílií (1224 km) a Uruguayí (579 km) a na západě s Chile (5150 km). Počet obyvatel se blíží 40 milionům. Hlavním městem je Buenos Aires. Většina obyvatel se hlásí ke katolické církvi.

Původ jména

Jméno země je odvozeno od latinského argentum — stříbro, protože když se první Evropané, ztroskotanci z nezdařené expedice vedené Juanem Díazem de la Solis, setkali s domorodými obyvateli, dostali od nich darem předměty vyrobené ze stříbra.

Historie

Starší dějiny Argentiny

Do doby, než do země pronikli Evropané, žily v severozápadní oblasti And významné kulturní národy, které obývaly sídliště podobná městům. Na jihu přebývala společenství sběračů a lovců. Kolem roku 1480 obsadili rozsáhlé části Inkové. V roce 1516 přistáli u ústí La Platy Španělé. Nejprve patřilo území Argentiny ke španělskému místokrálovství Peru. Od r. 1536 Španělé kolonizovali území a původní obyvatele Arakuány a Patagonce téměř vyhubili. Roku 1776 bylo zřízeno místokrálovství Río de la Plata, které zahrnovalo území Argentiny, Bolívie, Paraguaye a Uruguaye. V roce 1810 byl sesazen místokrál. Roku 1816 byla vyhlášena nezávislost Spojené provincie Spojených provincií Río de la Plata, tak vznikl za diktatury Juana Manuela de Rosas' jednotný stát. Roku 1819 se Argentina stala federativním státem. V roce 1880 byla přičleněna Patagonie.

Peronismus

Velkou hospodářskou krizí na konci 20. let 20. století skončila doba velkého rozkvětu argentinské ekonomiky. V následujících letech převzali vládu konzervativní vlastníci půdy a vojenské kruhy a v čele státu se střídaly civilní vlády s vojenskými. Za reformního, ale i populistického politika platil po dlouhou dobu dvakrát zvolený Juan Domingo Perón, obviňovaný ze sociální demagogie a sympatií k fašismu. Po něm získala jméno politika peronismu, která se v praxi projevovala rozsáhlým znárodňováním, podporou odborů, snahou o zlepšení sociálního postavení a rozšíření politických práv dělníků i nejchudších venkovanů, posilováním prezidentské autority a antiklerikalismem (v r. 1955 argentinskou vládu exkomunikoval papež Pius XII.).

Perón zastával úřad prezidenta republiky pro funkční období 1946-1952 a 1952-1958. Nicméně sílící bouře, které jeho vládu v padesátých letech provázely, nakonec vedly k tomu, že se na pozvání generála Franka roku 1955 uchýlil do madridského exilu. Následně čelila Argentina stupňující se politické krizi, provázené vojenskými puči a vlnou terorismu, která vrcholila v roce 1970. Nakonec se Juan Domingo Perón vrátil z exilu a stal se roku 1973 potřetí presidentem Argentiny, kteréžto funkční období ukončila hned následujícího roku jeho smrt.

Vojenská diktatura

Po Perónově smrti svrhly 23. března 1976 vojenské kruhy vládu formálně vedenou jeho manželkou "Isabelitou" Maríou Estelou (faktickou moc měl v rukou José López Rega), které okamžitě zahájily tzv. špinavou válku (guerra sucia) proti svým odpůrcům; reagovaly tak na vzestup politického násilí, ke kterému výrazně přispěly ozbrojené formace peronistické levice - tzv. Montoneros.

Vojenská junta, za podpory USA (ministr zahraničí Henry Kissinger) a s počátečním souhlasem vlivné katolické církve, zahájila proces tzv. národní reorganizace (reorganización nacional), jehož cílem bylo argentinskou společnost kombinací neoliberálních ekonomických reforem a brutální represe atomizovat a depolitizovat. Během vlády vojenské junty a špinavé války zmizelo bezestopy tisíce občanů.

Vláda vojenské junty se taktéž potýkala nejenom se špatnou vnitropolitickou ale i ekonomickou situací a aby vláda odvrátila pozornost od vnitřních problémů a upevnila si své postavení, zahájila válku o Falklandy, Argentinci nazývané Malvíny. Vláda se především domnívala, že to bude rychlé vítězství (neočekávali výraznější reakci ze strany Británie pro toto malé a od Británie značně odlehlé území), které jí pomůže snadno si upevnit svoji pozici v zemi. Margaret Thatcherová však na útok Argentiny zareagovala nekompromisním protiútokem, který pohřbil myšlenku rychlého a snadného vítězství Argentiny. Porážka v této krátké válce s Velkou Británií o falklandské souostroví v dubnu 1982 jen uspíšila pád vojenské junty.

Obnovení demokracie

V říjnu 1983 se po dlouhé době opět konaly svobodné prezidentské volby, jejichž vítězem se stal civilista a odpůrce junty Raúl Alfonsín. Během demokratizačního procesu se dostávaly na světlo mocenské prostředky vojenské vlády: mučení, vraždy, masové popravy, tzv. lety smrti (vuelos de la muerte - shazování živých lidí z vojenských letadel do Atlantiku) a strategie mizení lidí (tzv. desaparecidos), kterým podle oficiální zprávy o porušování lidských práv za vojenské diktatury Nuncá más (Nikdy víc) padlo za oběť kolem 30 000 Argentinců. Jen samotné lety smrti si vyžádaly 4000 obětí. Několik hlavních představitelů vojenského režimu bylo v roce 1985 odsouzeno k dlouholetému vězení. Prezident Alfonsín byl nakonec pod tlakem armády nucen dvěma spornými zákony (Punto final a Ley de obediencia débita) vyšetřování zločinů vojenského režimu výrazně omezit. Znovu je uvedl do pohybu prezident Néstor Kirchner, někdejší stoupenec peronistické levice (vládl v letech 2003-2007), a pokračuje v něm i nynější prezidentka Cristina Kirchnerová (od 2007).

Argentinská finanční krize

Během prezidentské éry Carlose Menema (1989-1999) z Justicialistické strany, která je formální dědičkou peronismu, se vyšetřování zločinů junty dostalo na vedlejší kolej. Menemovy ekonomické reformy po dílčích úspěších (redukce státní správy, snížení inflace) nakonec vyústily v souvislosti s ekonomickou krizí v některých zemích latinské Ameriky a Asie v hlubokou finanční krizi, k níž přispělo odhalení několika korupčních afér i rostoucí nezaměstnanost a která zapříčinila dvouletou politickou nestabilitu (v letech 2001-2003 se v úřadu vystřídali čtyři prezidenti).

Politika

Argentinská ústava z roku 1853, revidovaná roku 1994, rozděluje moc na výkonnou, zákonodárnou a soudní a to na národní a regionální úrovni. Prezident a viceprezident jsou voleni přímo na dobu 4 let. Oba mohou být zvoleni pouze na 2 po sobě následující volební období. Prezident jmenuje vládu, je tak zároveň předsedou vlády.

Argentinský parlament má dvě komory: Sněmovnu poslanců s 257 členy a senát se 72 členy. Od roku 2001 jsou senátoři voleni přímo, za každou provincii tři. Volební období senátorů trvá 6 let. Jedna třetina senátu je obměňována každé 2 roky. Sněmovna poslanců je volena přímo na 4 roky poměrným systémem. Každé dva roky je obměňována polovina sněmovny. Současnou prezidentkou Argentiny je manželka bývalého prezidenta Kirchnera - Cristina Fernández de Kirchner.

Přírodní podmínky

Argentinu lze rozdělit zhruba do tří částí: úrodné pampy v severní polovině země, roviny Patagonie táhnoucí se od jižní poloviny až k Ohňové zemi (Tierra de Fuego) a horské masivy And na západě na hranicích s Chile. Nejvyšší hora And a celé západní polokoule, Aconcagua, leží právě v Argentině. Do severních provincií Salta, Formosa, Chaco, Santiago del Estero a Santa Fé zasahuje z Paraguaye rozsáhlá planina Gran Chaco.

Mezi hlavní řeky patří Paraguay, Bermejo, Colorado, Uruguay a největší řeka Paraná. Klima je na většině území mírné.

Ekonomika

Argentina využívá velkého přírodního bohatství, hodně gramotné populace, hospodářství zaměřeného na vývoz a diverzifikovaného průmyslu.

Od 70. let si země vytvořila velké dluhy a mezi lety 1989 a 1991 vzrostla inflace někdy až na 200 % za měsíc. V rámci boje s ekonomickou krizí se vláda vydala na cestu liberalizace obchodu, deregulace a privatizace. V roce 1991 zavedla radikální peněžní reformy, které spojily peso s americkým dolarem.

Počáteční úspěchy v omezení inflace a nastolení růstu HDP vystřídalo opětné zhoršení situace od roku 1999 kvůli ekonomickým krizím v Mexiku, Asii, Rusku a Brazílii. Vláda zvyšovala daně a snižovala výdaje rozpočtu, aby omezovala deficit.

Ekonomická situace se dále zhoršovala v roce 2001. Pokusy vlády o nulový deficit, stabilizaci bankovního systému a nastolení ekonomického růstu se ukázaly nedostačujícími. 21. prosince byl prezident De La Rua zbaven moci po nepokojích střední třídy; sněmovna zvolila Eduarda Duhaldeho za dočasnou hlavu státu. Duhalde se setkal se zástupci MMF, aby vyjednal další půjčku 20 miliard dolarů, ale ta nestačila. Spojení pesa s dolarem bylo opuštěno v lednu 2002 a v únoru se kurz pesa vzdálil od dolaru.

Růžový dům (Casa Rosada), residence argentinského prezidenta. Barva byla zvolena jako kompromis mezi barvami dvou hlavních politických stran na konci 19. století - červenou a bílou. Původně byla residence natřena směsí vápna a býčí krve. Za vlády Carlose Menema byla barva na přední fasádě obnovena k nelibosti mnoha Argentinců, kterým připadá dnešní barva příliš růžová. Stav z roku 2003

Obyvatelstvo

Z původního obyvatelstva dnes v Argentině žije pouhý zlomek. 90 % Argentinců je evropského původu, především španělského, německého, francouzského a italského. Kromě nich tvoří také významný podíl Japonci a Korejci.

Devět desetin obyvatel se hlásí ke křesťanství, které je také státním náboženstvím.

Největšími argentinskými městy jsou Buenos Aires (3 043 400, s aglomerací 11 miliónů), Córdoba (1 208 700), Rosario (1 119 000), Mendoza (773 100), La Plata (643 000).

Kultura

Argentinská kultura je poznamenána mnohonárodnostním a multikulturním charakterem jejich obyvatel, silnými formami projevy synkretismu a kladného hodnocení pokroku a modernity, společně bez konfliktů s dvojím pocitem sounáležitosti s evropskou a latinskoamerickou kulturou. Mexický básník Odtavil Paz navíc jednou řekl, že „Argentinci jsou Italové, kteří mluví španělsky a jsou stvořeni po francouzsku.

Literatura

Argentinská literatura zaujímá v literatuře španělsky mluvících zemí výrazné místo. Stačí jen zmínit Martína Fierra z konce devatenáctého století, jehož knihy byly přeloženy do více než 70 jazyků, nebo z 20. století Jorgeho Luise Borges, Julia Cortázara, Adolfa Bilte Casrese, Ernesta Sábata nebo Juana Gelmana.

Hudba

Nejznámějším argentinským tancem je pravděpodobně tango. Je to taneční a hudební styl, který se zrodil na předměstí Buenos Aires, je silně spojen s Argentinou a Uruguayí, nejvíce však s argentinským hlavním městem. Titul krále tanga je připisován ke Carlosi Gardelovi a celosvětově je uznávaný také rodák z Mar de Plata Astor Piazzolla.

Argentinský folklor se sbírá většinou z uměleckých projektů z vnitrozemí státu. V mnoha oblastech dnes převládají tradiční styly (například zambas, cuecas, chacarerar, chamarritas, chamamés, malambo), ale i přesto se produkují po celé zemi. Mezi největší producenty těchto stylů patří Atagualpa Yupanqui, Mercedes Sosa a Soledad Pastorutti.

Sport

Pato

Samotní Argentinci za svůj národní sport považují pro Evropany celkem neznámý sport „Pato“. V roce 1941 byla založená argentinská federace tohoto sportu, v roce 1953 pak byl prohlášen za sport národní.

Fotbal

Velké popularitě se těší také fotbal. Argentina je členem Mezinárodní fotbalové organizace FIFA, zúčastnila se čtrnácti z osmnácti fotbalových světových mistrovství, dvakrát jej dokonce vyhrála (1978 na domácí půdě, 1986 v Mexiku), kromě toho dvakrát došla do finále (1930 v Uruguayi, 1990 v Itálii). Dvakrát také Argentinci kralovali Olympijským hrám (2004 v Aténách, 2008 v Pekingu) a celkem čtyřikrát ovládli Copa América. Za jednoho z nejlepších argentinských fotbalistů historie je považován kontroverzní útočník Diego Armando Maradona.

Box

Více než třicet argentinských boxerů již dosáhlo na světové tituly. Carlos Monzón se stal mistrem světa dvakrát (1970, 1977), mimoto získal dalších sedm zlatých olympijských medailí, sedm stříbrných a deset bronzových.

Basketbal

Svou bohatou minulost má v Argentině také basketbal, vždyť se Argentinci stali v roce 1950 i mistry světa. V 60. a 70. letech však popularita košíkové upadala. Zašlou slávu jí vrátilo až založení Národní ligy (Liga Nacional) v roce 1984. Dalším impulsem byl první argentinský basketbalista v NBA Emanuel Ginóbili. Kromě titulu pro mistrů světa se jihoamerická země může pochlubit finálovou účastí na MS 2002 v Indianapolis, čtvrtým místem z Japonska 2006 a zlatou medailí z athénské olympiády, která je dnes ceněna nejvýše.

Tenis

Hlavními hvězdami argentinského tenisu jsou Guillermo Villas a Gabriela Sabatini. Nynějšími reprezentanty Argentiny v tenise jsou David Nalbandian, šampión Masters z roku 2005, Gaston Gaudio, vítěz Roland Garros 2004 a také argentinští dublový zabijáci Guillermo Coria a Paola Suarez (triumfy z OH 2004 a čtyři z Roland Garros). Argentinci celkem třikrát vyhráli Davis Cup, naposledy před dvěma lety, kdy ve finále zdolali Slováky.

Ragby

Ač je ragby v Argentině ještě amatérským sportem, má už přes sedmdesát tisíc registrovaných hráčů. Reprezentace, která je mezi šestkou nejlepších na světě se přezdívá Los Pumas. Jediným cenným kovem ale je bronz z francouzského MS 2007.

Formule 1

Neznámějším argentinským pilotem formule 1 je Juan Manuel Fangio, který se v padesátých letech pětkrát stal mistrem světa.

Administrativní rozdělení

23 provincií (provincia, pl. provincias) a 1 federální distrikt (Ciudad Autónoma de Buenos Aires):

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Questions for article: 5 themes of geography argentina, cultura precolombinaterritorio argentino, flora y fauna argentina mapa, satellite pictures of argentina, 1991 m.ekonomin� pad�tis lietuvoje, 2006 president of republica argentina, 5 themes of geography of place for argentina, 5 themes of geography/argentina, 5themes of geography of argentina, 5themesofgeography/belize, aconcagua flora y fauna argentina

Argentina

Obsah